Snad jsem se narodil jen kvůli tomu 

postát nad hroby, v nichž leží stíny mých přítomností 

na rub povolávacích rozkazů jim napsat merde  

propustit ruce z vězení všech gest 

už nikdy neuvěznit květiny ve váze, jež je průhledná jako lež

kterou si pravdu činíme alespoň trochu snesitelnou

ale dát jim svobodu uvadání

a tak být na chvíli Bůh  

na tvář vymyslet ti dva malé drahokamy

jeden stesk iluze a druhý ametyst dívání

a cítit pak ta mizení s každým zavřením víček

jimiž se přepínáš do tam a tady 

v síťce od pomerančů ti přinést samodržící punčochy

protože už jen ta představa znamená, že ještě sním    

barvu na vlasy, která tě činí součástí soumraku 

a chléb, kterým dáváme smysl času, hlíně a jaru

snad jen jít obilím je skutečná cesta, která je i není jako smrt 

když vzkříšeno vstává rok co rok z polí, aby se dotklo stébel těch, kdo jdou, a nebylo  

a pak v první ulici, jíž začíná vědomí návratu 

hledat své povinnosti jako je tělo, bolest a radost 

jen kvůli tobě